Úřad, peníze a žluté zuby.

Zhruba po dvou měsících pečovatelské služby jsem začala cítit lehčí vyčerpání.

(Mám doma nechodící tchýni v posledním stadiu života. Jak jsem k tomu přišla jsem tu již publikovala.)

V této oblasti již dostatečně poučena, uvědomila jsem si, že s tím musím zavčas něco dělat.

Jakmile totiž začnu vědomě či nevědomě vyžadovat doplnění energie od svých bližních (zejména od svého muže), nakonec skončíme ve vzájemném osočování a vyžadování a výčitkách....Nejspíš to znáte.

V začátcích našeho soužití jsem o tomto problému dokonce sepsala básničku.

Proč mě denně kritizuješ

ještě než si boty zuješ?

Já se na tebe těším

v představách už s tebou hřeším...

ale když místo vítací pusinky

slyším, jak dobře by bylo u maminky

hodím ti večeři na hlavu

a pak si relaxačne ve vaně zaplavu!

Dořešila jsem to ale až při dokončováni našeho domu. Tehdy stačilo, aby se manželovo jméno objevilo na displeji telefonu a už jsem se ježila: Co ZASE chce?

Jak o sebe pečovat? Já to mám jasné. Miluji doteky všeho druhu a tak jsem vzala kalendář a frekvenci masáží 1x měsíčně jsem zvýšila na 1x týdně. Krom toho jsem už samozřejmě dávno vyrostla ze všech tlaků a musů spojených s úklidem, vařením a dalšími podobnými aktivitami.

Jenže! 60 minut masáže považuji za rychlovku a ty delší se už celkem výrazně projeví na stavu mého účtu. A v ten moment jsem si uvědomila, že o peníze jde opět až v PRVNÍ řadě. Kdo to zaplatí?

Jistě jste již něco slyšeli o tzv. Pečovatelském příspěvku. Je to dávka vyplácená státem a má sloužit k tomu, aby osoba, která se rozhodne pečovat o osobu blízkou mohla opustit zaměstnání, či jinak výrazně omezit výdělečné aktivity.

Myšleno je to dobře, výše příspěvku také není úplně zanedbatelná, ale skutečnost?

Jestliže se rozhodnete odejít z práce, aby jste pečovala o nemohoucí maminku, musíte mít rozhodně DOST naspořeno. Nebo dobře vydělávajícího partnera. Nebo...nebo...nebo.

K čemu tedy ve skutečnosti státní příspěvek slouží? Až se zcela psychicky i fyzicky vyčerpaná a zadlužená vrátíte z obřadní síně (po pohřbu) domů, budete mít hezký pocit, že teď už opravdu každým dnem musí přijít dávky od úřadu, o které jste před více jak půl rokem požádala. Vyplácejí se zpětně, takže se vám tam nastřádala docela slušná sumička.

Splatíte dluhy a možná vám zbyde na týden v lázních...No, tak aspoň na víkend, aby jste si srovnala myšlenky a vymyslela jak dál.

Možná trochu přeháním. Ale žena, která je sama a bez úspor si opravdu nemůže dovolit odejít z práce a vzít si domů nemohoucí maminku, protože to prostě něco stojí a od úřadu můžete čekat příspěvek nejdřiv za půl roku. Já mám naštěstí toho dobře vydělávajícího manžela.

Konkrétně u nás to vypadalo takto:

Koncem ledna, asi týden po příchodu babičky jsme podali žádost na úřad práce. Asi po 14ti dnech se objevila sympatická paní úřednice z místně příslušného úřadu. Babi v té době ještě chodila, i když jen na záchod a jen s dopomocí. Když se objevila paní z úřadu, babi hbitě vyskočila z postele a přiběhla z ložnice do obýváku jak mladice. Pak dvacet minut přesvědčivě mluvila o tom, jak jsme ji okradli, zabrali její byt a násilím ji držíme na tomto podezřelém místě.

Paní úřednice odcházela s chápajícím úsměvem na rtech a přáním dobrých nervů. Kdo ví, co při podobných návštěvách už viděla a slyšela.

Měsíc po podání žádosti přišel informační dopis z úřadu. Věc nemohou řešit, nemaje vyjádření ošetřující lékařky. Tzn. obvoďačky. Té se manžel po dalších dvou týdnech, při přebírání receptu na pleny odvážil zeptat: „Už jste odeslala tu zprávu na úřad?“ - „Nestarejte se!“. Když se na totéž zeptal po dalším měsíci a dalším informačním dopisu, odpověď zněla: „A jak mám napsat zprávu, když jsem maminku neviděla?“. !!!!!

Proč úřad práce vyžaduje vyjádření od obvodní lékařky, když dávno není běžnou praxí, aby lékař docházel za pacientem? Maminku si vezmete k sobě domů, tedy mimo místo jejího bydliště a spíše více než méně vzdálené od obvodu její lékařky.

V našem případě babi týden po převozu už nechodila. Vztyk z postele a půlobrat s usednutím na gramofon (nočník pro dospělé) byl možný jen s velkou dopomocí. Babičku oblékat a na vozíčku dopravovat k obvodní lékařce? Cha!

Ano, lékaře přece můžu změnit a přihlásit ji k některému z místních lékařů. Se skrytou nadějí v to, že místní lékař by se na ni třeba přišel podívat, jsem jich obvolala pět. Co dodat? Ex post jsem se dozvěděla, že mohu vznést stížnost u příslušné pojišťovny a o přidělení obvoďáka požádat. Ale jak asi bude spolupracovat lékař, který mou prosbu odmítl, když dostane babi přidělenou befelem od pojišťovny?

Díky za Hospic Na blízko, který má sídlo přímo u nás na náměstí. Zaplatili jsme za konsilium spolupracující paní doktorky a ona vypracovala zprávu pro doktorku obvodní. Až se obvodní lékařka ráčí vyjádřit, neznamená to, že máme vyhráno! Úřad práce má totiž svou komisi, která činí definitivní rozhodnutí o výši příspěvku. Jak často tato komise zasedá? Nooo...

A co když se během celé této doby markantně změní stav pacienta? Jsou totiž čtyři stupně „ nemohoucnosti“ a komise na základě zprávy od lékaře rozhodne, v jakém stupni se vámi opečovávaný stařík nachází. Finanční rozdíl mezi 1. a 4. stupněm je značný, i když dle mých zážitků je péče o babi v plínkách na polohovací posteli jednodušší než spolužití s babi chodící, ovšem často padající a mentálně zmatenou.

Pokud se mi výsledný verdikt nebude líbit, mohu si prý podat odvolání a požádat o přezkoumání. Pokud se toho tedy babi dožije.

Člověk si zvykne na všechno. No, zvykne... Přijala jsem situaci a vytvořila si ty nejlepší možné podmínky. Babičku jsme s pomocí nových léků (bolest a emoce), homeopatik a pomůcek (polohovací postel a antidekubitní matrace) stabilizovali.

Už neprožíváme každodenní dobrodružství. Jen větší či trochu menší kvílení při přebalování a větší či menší nenálady při jídle a pití. Mozková zmatenost s sebou nese nepředvídatelné zapeklitosti.

„ Pít, chci pít!“ Vykřikuje babi, ale brčko dané do úst skousne tak silně, že tudy nic neproteče. Že jí máme dát lahvičku s dudlíkem? Dudlík se chová stejně, jako brčko. Hrníčkem s pevným náustkem se dokáže polít a prská...

Při jídle ji zase znatelně vysiluje žvýkání, takže mezi sousty usíná...

Každopádně mohu říct, že já se cítím celkem dobře a při síle. Těžko říct, zda to způsobuje zvýšená péče o mou osobu, nebo zhoršení babiččina stavu. Mou pozornost vyžaduje víceméně už jen 2x denně, jinak pořád spí.

Co se tedy učím teď? Jak to přesně sdělit? Je to přijetí nepříjemných tělesných projevů, které ale stále nejsou odosobněné. Osobnost milé tchýně si ale musím neustále připomínat a vzpomínkou mírnit osobnost díky nefungujícímu mozku značně zdeformovanou. A rozhodně NE příjemnou.

Ano, babi prostě vypadá hrozně.

• Řídké mastné vlasy. Asi před měsícem jsem zapůjčila postelový bazének a babi jsme umyly hlavu. Skvělý vynález. Když si babi po umytí užívala fénování, byly jsme šťastné obě. Jenže teď babi křičí bolestí i když zvednu podhlavník na polohovací posteli o několik centimetrů.
• Žluté zuby a zápach z úst. Člověku, který s potížemi pije brčkem už zuby nevyčistíte.
• Nohy nabírají podivuhodných tvarů a pohledově jaksi srůstají v jeden celek. Roztáhnout trochu kolena od sebe, abych mohla vytáhnout starou a vložit čistou plenu vyžaduje velkou sílu.
• Chlupy na obličeji i obočí roste bujně a rozhodně se mu daří.
• Ze rtů zůstaly dvě tenké, bezbarvé čárky.

Při každém pohledu na ni si uvědomuji, jaká to byla vždy milá, pozitivně naladěná, dávající a pomáhající žena. Proč tak dlouho trvá její utrpení? Dobu, kdy je u mě už rozhodně nelze nazvat kvalitním životem. Ani uspokojivým.

Proč jeden odejde v plné soběstačnosti a jiným to trvá třeba rok, kdy už jen leží a existují?

BUĎ VŮLE TVÁ!

Ano, já nahlas a dnes už i sebevědomě prohlašuji: Jsem věřící člověk. V co věřím? Bez církevní příslušnosti a nepokřtěná věřím v BOHA. Tento název je nejjednodušší. Předávám mu veškeré kompetence a jsem přesvědčena o tom, že vše, co se děje má nějaký smysl. I když je v rámci jednoho života a rozumu nedohlédnutelný.

V naší kompetenci je pomáhat. Pečovat a ulevovat v utrpení dostupnými prostředky. Ale euthanasie??? Někde jsem četla, že už i v Rakousku o tom vážně uvažují a v parlamentu debatují.

Připomíná mi to situaci kolem očkování a Coronaviru. Je pro obecné blaho lepší, aby jedinec netrpěl? Jen proto, aby nezatěžoval zdravotnický systém? A co když nás fyzické utrpení dovede k prozření, díky kterému nemusíme trpět duševně? Máte li za sebou oboje, co bylo snazší? A není náhodou jedno podmíněno druhým?

Teď by se hodilo skončit. Jenže o víkendu jsme si s babi prošli velkou katarzí. Momentálně má podkožní kanylu s morfinem a ještě čímsi na uklidnění, saturace (tlak krve v periferiích) klesá a babička pomalu odchází. Jsem si jista, že k plnému vědomí se už neprobere.

V sobotu ráno mi babi rozmetala mé ranní rituály. Vzbudila se v 6 a začala křičet a úpět. Vyrozuměla jsem, že má žízeň a hlad. Už nebyla schopna kousat pevné jídlo, ale dostala svoje kafíčko (Caro s mlíkem), jogurt a spolkla přídavný lék proti bolesti (morfinovou náplast má na zádech) i tabletku na zklidnění. Když jsme ovšem začali s přebalováním ztropila takový poprask, že jsem vážně přemýšlela o tom, nalít nám s manželem do kanní kávy notnou dávku rumu.

Usnula až odpoledne a my, šťastni že už nás nevolá a nic nepovídá a nevyžaduje jsme vzdali večerní přebalování. Zaplaťpánbůh klidná noc.

V neděli ráno opět od 6ti. Manžel šel ven se psem a já se marně snažila, aby babi spolkla prášek na bolest. Má náplast...uklidňovala jsem se. Ale vypadalo to bledě. Babi už nezvládla ani pít brčkem. Stříkačkou jsem do ní dostala asi deci čaje. Naštěstí ještě polyká....

Jakmile jsme začali s výměnou plínky nastalo peklo. Babi spustila sirénu, sotva ucítila, že odkrývám peřinu. To není nějaké úpění nemohoucí stařenky. To je velmi hlasitý jekot v těch nejvyšších frekvencích. Manžel maminku drží na boku, abych jí mohla vyměnit plenu a zároveň se snaží chytit ruce, aby mě neštípala a neškrábala. Chce se mi utéct....ale co už. Když musíš, tak musíš.

Babi je omytá a přebalená, napitá....ale peklo pokračuje. Tentokrát je určeno extra pro mého muže a já to jen fascinovaně zpovzdálí sleduji.

„ Jiří, Jiříčkuuuu, ty můj chlapečku! Pomoc mi, pomoc!!! Nedávej mě! Ještě chci být s tebou!!! Nikam nechoď, pomoz mi....mamííí, maminko!!!“ Babi má ručičky křečovitě ovinuté kolem Jirkovo paže a on nemůže odejít, ani kdyby chtěl. Odcházím já. Můj muž brečí a já vím, že u toho chce být sám, Tedy jen se svojí maminkou.

Z kuchyně ale vše slyším i když se snažím mýt nádobí hodně hlasitě. „Jiříčku, Jiříčku...já jsem se o vás všechny postarala, tebe jsem moc milovala...a ty mě teď necháš! Neopouštěj mě!

Toto s malými obměnami pořád dokola, prokládáno křikem a úpěním....trvalo nejméně třičtvrtě hodiny. Pak babi jaksi vypla. Nespí, ale asi došla energie.

„Chceš obejmout? Ptám se manžela....ale ten jde radši na zahradu za psem, za slepičkama a za králíkama. Tam už brečet nebude. Postaví si židli před králíkárnu, zavolá na Ernieho a budou spolu hodinku jen tak zírat. Smíření pětašedesátiletého ateisty, který boha vnímá velice silně, jen tomu tak neříká.

Já volám Hospicové sestřičce. Tohle už nemůžeme znovu absolvovat. Babičku zapisujeme do domácí hospicové péče. Dostává kanylu s morfiem a ještě čímsi na uklidnění a okamžitě usíná. Já poučena co kdy do kanyly stříkat, usínám po odchodu sestřičky též. Jasně jsem si uvědomila, jak hoďka vydatného stresu dokáže sejmout člověka na celý den.

Teď bych vás mohla pobavit tím, jak jsem se snažila morfium vstříknout do uzávěru kanyly. Když jsem takto vyplýtvala dvě dávky, všimla jsem si, že modrá čepička se dá odšroubovat....naštěstí mi tu sestřička nechala dávek víc, asi nejsem ojedinělá se svou šikovností. Ale už končíme.

Končí blog a končí babička... Ještě by to chtělo nějakou rekapitulaci. Něco jako ztráty a nálezy. A hlavně si jasně odpovědět na otázku zda a proč je dobré toto absolvovat. Proč nepřenechat záchvaty zloby, sebelítosti a katarze profesionálům?

Vím to zcela jistě a ráda vám to řeknu. Příště. S láskou – ivka.

P.S. Poslední blog o babi bude zase za týden.:))