Miluju svou bolest !

Kolem kurtu se srocovali houfy mužů různého věku. Že to není jen kvůli nohám, mě upozornila až vedoucí oddílu, která mi nařídila nosit už tehdy dost nenáviděný kousek oblečení – podprsenku.

Miluju svou bolest! (ano milí, bolest existuje, i když to na sítích tak nevypadá...)

V tomto roce (2023) je fyzická bolest mou nejvěrnější průvodkyní. Prostě se na mě přilepila a je tu. Samozřejmě jsem zkoušela ledacos. Mluvím s ní, odháním, prosím až žadoním aby mě nechala být, vyhrožuji operací, házím na ní deku z analgetik....drží jak přilepená. 

Nejdřív mě někdy v únoru či březnu ukázala, jak moc může bolet rameno. Tato anabáze byla nakonec celkem zábavná a už jsem vám o ní vyprávěla. Od té doby zase ani nevím, že nějaké rameno mám. 

Pak se začalo ozývat levé koleno. S koleny a nohama vůbec mám dlouhodobý problém. Měřím 184cm a moje nožky díky tomu v šestnácti vypadaly elegantně, jako nožky mladé srny. Usuzuji tak alespoň podle toho, že se kolem kurtu v Admiře Kobylisy srocovali houfy mužů různého věku. Že to není jen kvůli nohám, mě upozornila až vedoucí oddílu, která mi nařídila nosit už tehdy dost nenáviděný kousek oblečení – podprsenku. Vzhledem k tomu, že jsem v té době vážila asi třetinu toho, co dnes, nepovažovala jsem za nutné ty borůvky někam zavírat. No, ale stejně. Nohy byly štíhlé, dlouhé, opálené, krásné a milované a já si pamatuju, že to končilo někdy v době, kdy už mi nebylo náct, ale cet. 

 Pak někdy v pětatřiceti začaly sem-tam dost bolet, natékat a tak. Na ortopedii mi diagnostikovali artrózu v obou kolenou, párkrát vytáhli vodu a pan doktor mě potěšil sdělením, že...“už nejste nejmladší“ v pětatřiceti!!! A měla bych zhubnout. 

Svůj život jsem přizpůsobila diagnóze. Pěší tůry nejvíc do 10ti km a dietní režim, který mi v následujících dvaceti letech přinesl dalších dvacet kilo. Věděla jsem, jak to bolí a vypadá, když je zapotřebí punkce a neváhala ji absolvovat, protože jinak se to koleno prostě nezmenší. Kolem padesátky jsem šla s tím pravým na artroskopii a lebedila si, že ani ne po týdnu můžu francouzské hole nechat v koutě. 

Někdy během těch posledních dvaceti let jsem si ještě přetrhla achilovku, pořídila patní ostruhy, plíseň na nehtech, mnohé, leč víceméně skryté křečové žíly a moje otékající kotníky se popraskanými žilkami vybarvily krásně do fialova. 

Kdyby to přišlo vše najednou, tak nejspíš propadnu depresi. Ale více co. Tak nějak plíživě.....a je vám padesát pryč! No....po doktorech neběhám, jen v nejnutnějších případech (jako ta achilovka). Zato tančím! Ano, intuitivní tanec mi přinesl takové radosti, že jsem sama začala vést skupinu žen a skládat playlisty. 

Vím o sobě, že jsem naprosto psychosomatická. K jakémusi prvnímu sebeuvědomění a prozření mě přivedl můj první muž. Ten druhý ze mě už více jak dvacet let brousí obdivuhodný diamant. Díky jeho zrcadlení mé sebe hodnoty, které jsem se naučila vnímat zcela jasně, jsem zkoumala a četla a narovnávala vztahy s rodiči a absolvovala mnohé konstelace a terapie drahé i ty trochu levnější a věřte mi zkusila jsem skoro všechno. Ke kolenům jsem se chovala slušně a s respektem. Naopak to ovšem neplatilo. Kolena letos bolela a bolela. Dokud to ovšem nenabere grády „ibalgin několikrát denně“ k doktorovi nejdu. A tak jsem šla.

Injekce a „bohužel“ velká úleva. Bolest se schovala a já jsem to pár dnů poté při tanci pořádně rozpumpovala. Měla jsem ve velkém sále asi 30žen, z nichž některé o intuitivním tanci nikdy neslyšely a tančily naposledy v tanečních. Mé ego se nadechlo z plných plic, vášnivou energií chtělo ovládnout prostor a všechny strhnout do úžasného víru různobarevných emocí. 

Každý gram z mých 120kg si to parádně užíval. Létala jsem prostorem, vířila v piruetách, roztančila ty, které se držely v koutě a chvílema měla pocit bez tíže. Jenže už v noci jsem měla problém dojít na záchod a ráno jsem neudělala ani krok. Mým kolenům se euforický tanec nelíbil. S pomocí analgetického gelu, ledu a holí na nordic wolking jsem se přece jen trochu rozhýbala....

Od té doby se nestačím divit. Levé koleno mě bolelo tak příšerně i přes analgetika, že jsem si myslela cosi o natrženém menisku. Artróza takhle moc přece nebolí! Usuzovala jsem dle zkušeností s pravým kolenem. V noci jsem skučela při sebemenším odchýlení z polohy na zádech s mírně podloženými koleny. Poloha na boku? Cha! Sednout si do vany? Chacha!

Přesto – nejbližší termín na ortopedii – za měsíc. Chodíte? Chodím. No což....zkusím zase nějaké alternativy. Pan fyzioterapeut pravil, že vzhledem  k výšce není má nadváha zas tak strašná, abych kvůli ní měla šílenou artrózu. Pravil dále, že s menisky nic nemám a kdybych mu nebrečela do telefonu, diagnostikuje mě jako naprosto zdravého jedince.

Tak hlouběji. Objednala jsem se na e-terapii k paní Olexové. Moc příjemná dáma, vše se snaží řešit skrze traumata v ranném dětství. Tak jsem si s ní dočistila poslední zbytky nepochopení mezi dušičkou malé Ivanky a požadavky a představami rodičů. Vše sluníčkové, láskou zalité, nohy lehké, kolena ohebná. Asi tak hodinu....

Tak tam třeba ještě něco bude....a protože terapie byla příjemná a zajímavá, zopakovala jsem ji ještě jednou. Zajímá vás to? Řeknu vám tedy, co vnímala a cítila duše mimina Ivanky, když ji maminka přinesla domů z porodnice. 

Kruh nejbližší rodiny:
Tatinek: „ No, na rozdíl od její sestry tahle vypadá docela zdatně. Kluk by byl samozřejmě lepší, ale konečně si snad splním své sportovní sny!“ - A dal tomu hodně, to mi věřte, než uznal, že zdatná a sportovně nadaná sice jsem, ale má podstata je naprosto nesoutěživá!

Maminka: „Kdybych nerodila ve vlastní porodnici (mami byla porodní asistentka), tak si myslím, že mi ji snad vyměnili.....kdo je to?

Sestra: „ Kdyby radši přinesli štěňátko...“

Babička: „Tak pojď holčičko. Budu tě moc milovat, víš.....s vlastní dcerou jsem to ještě neuměla.“

Ivanka (tedy já): „Bože, kam jsi mě to zase poslal? Geny jim nesu, ale ví tady vůbec někdo, jak vypadá štětec?“

Tak zase – urovnání, uvědomění, přijetí, bedna kapesníků mokrá v koši, nohy bez bolesti. Hodinu a kousek.

No, do návštěvy ortopeda ještě čtrnáct dní. Ibalginu už mám v sobě krabici, gelu v mrazáku šuplík, kdybych koupila všechny ty tuby Olfenu naráz, tak dostanu množstevní slevu.  Moc se nevyspím....prázdniny jak z katalogu. Zkusím Ramanu!

U terapeutky Ramany (čarokrásná duše) jsem byla osobně v době pozdního covidu. Tenkrát mi dost mohutně natékaly kotníky a nediagnostikovaná cukrovka to fakt nebyla. Ramana se na rozdíl od pí Olexové v dětství nezastaví. Uvědomila jsem si jeden z minulých životů, kde mě maminka opustila, protože chtěla zachránit dalších několik svých dětí. Vysvětleno, odpuštěno, katarze. Kolena jsme pod tlakem času tenkrát jen tak lehce naťukly. Zahlédla jsem tam šílené věci....ale protože mě  tenkrát ještě nebolela, nechtělo se mi to vůbec otevírat. Co kotníky? Od té doby nenatekly! Takže... objednat k Ramaně!

Ramana své terapie převedla do e-prostředí a dost vylepšila. Jednotlivými životy jsme se nezabývaly. Šly jsme až tam, kde to všechno začalo. A ne, tím vás unavovat nebudu. Jen, že opravdu jde o pokoru (to se dočtete v každé psychosomatické příručce – kolena=pokora), tedy spíš její neuvěřitelný nedostatek, který jsem v současném životě nemohla dohledat. Bylo to velmi očistné a nožky si oddechly velice. Z lehkosti, ohebnosti a toho, že nic nebolí jsem se radovala....den a půl. 

Jak terapii víc propojit s tělem?

Pak jsem konečně byla na ortopedii. Rentgen, prohlídka....“jen“ artróza. Zkuste tyhle prášky, když nepomůžou, naplánujeme artroskopii. Prášky jsem zkusila. Zkusila bych prakticky cokoli, abych se už konečně trochu vyspala a mohla se bez bolesti projít lesem. Po přečtení příbalového letáku jsem teda nabyla dojmu, že když zůstanu bez vyjmenovaných vedlejších příznaků, jsem fakt naprosto zdravý a silný jedinec. A taky že jo! To mi udělalo celkem radost a taky to, že bolest trochu ustoupila. Procentuálně?.....tak o 20%.

A pak jsem si zase jednou zkusila sednout  k meditaci. I když meditovat v bolesti mi teda fakt nejde. Prostě jen tak sedím, zkouším nemyslet a najednou mě napadá....Když tu bolest nemůžeš vyhnat, tak ji přijmi! Udělej si z bolesti kamarádku. Zkus s ní probrat, proč se od tebe nehne. Co by potřebovala, co by se jí líbilo. Proč nepotřebuje spát a pořád křičí?

Nic převratného jsem se teda nedozvěděla. Ale přišel velmi neodbytný pocit, že bolest tu není zbytečně. Říkala něco o tom, že mi přináší změnu. Že mi přináší duchovní růst a to jsem přece chtěla. Já jsem tvůj učitel, já jsem tvůj největší DAR. Mno. To teda. Trochu jako guru Jára, ne?

Milá bolesti. Budu tě tedy odhánět analgetiky opravdu co nejméně. Ale ty mi zato přiveď do cesty co nejdříve tu změnu. Něco, nebo někoho, kdo mi ukáže, kudy vede další cesta. Nevěřím tomu, že mě vedeš k artroskopii. Ta tě akorát zase na nějakou dobu odežene. A pak? Výměna kloubů? Kolena, pak kyčle...a pak? Pocit „kovových nohou“ který teď zažívám se změní v realitu? A já už nikdy nebudu tančit? 

A mám ho! Tedy....vykoukl na mě v jakési FB skupině zabývající se psychosomatikou. Komentář, který mezi dalšími zarezonoval a zasvítil. Kdo je to? Kdo to píše? Zkoumám profil, čtu blogy, poslouchám videa...JO!

Tááák milí..... šup,šup – zpět k práci. Už je to dlouhé dost a musím vás přece udržet v napětí, aby jste si chtěli přečíst, jak to bylo dál. A že je o čem vyprávět! Vlastně to teprve začíná být zajímavé.....A víte co? Miluju bolest za to, co mi přinesla.