Zcela pravdivá, zranitelná, nahá!

Uznala jsem bolest za svou učitelku a ona mi poslala Petra Czadernu. 
Jestli si o mé letošní, dlouhotrvající bolesti chcete přečíst více, tak tady.
Petrův komentář na mě zasvítil mezi ostatními, jeho profil mě přivedl k jeho článkům a já už jsem taky psala. Zprávu, že chci k němu na terapii.

„Milá Ivano, nejdřív se podívej na tato tři videa a pak se eventuelně znovu ozvi“. Aha. Co tam jako je? A ač to chtělo trochu času a soustředění (promiň Petře, ale blbě ozvučené a trochu nudné), nestačila jsem se divit. O co jde, vám ovšem řeknu až na konci, ať se nejdřív seznámíte s těmi benefity....a nevyhodnotíte mě rovnou jako praštěnou padesátnici. (skorošedesátnici)

Zkrátka, i když podmínky byly celkem překvapivé, od terapie mě to neodradilo. Jediné, co mě mohlo odradit, byla cena. A protože jsem se zároveň dozvěděla, že terapie je celodenní (a osobní, nic v e-prostředí, jak je teď zvykem), měla jsem odůvodněné obavy. Na můj dotaz Petr odpověděl, že cena je mezi 1-8mi tisíci, ať si ji stanovím sama, podle toho, co je pro mě momentálně přijatelné. Tak bezva.

Popravdě – nebýt kamarádky bolesti, kdyby mi o CIT terapiích někdo vyprávěl....řeknu si : hmmm, zajímavé...co ty lidi všechno nezkusí...To já naštěstí nepotřebuju! Ale milí! Já byla právě v situaci, kdy jsem fakt NĚCO potřebovala! Cokoli, co by se vymykalo běžnému schématu: léky, doktoři, operace, povídací terapie. 

A tak jsem se jedno páteční ráno ocitla před pražským činžákem s cedulí jakéhosi léčebného studia. A přichází muž, tedy... z pohledu mé rozměrnosti spíš mužíček. Vede mě do druhého suterénu. Okamžitě mě napadá:  Ať se tady stane cokoli, nikdo se o ničem nedozví....no, přinejhorším ho přeperu! Musela jsem se usmát myšlenkovému vzorci, který toto vyprodukoval. Ve studiu je útulně, Petr vaří bylinkový čaj....

Poprvé jsem zrakem vyhledala hodiny, když bylo cca 16:15h. Pocitově jsem měla sice poledne, ale s díky, již zcela vyčerpaná a ochraptělá jsem odmítla další pokračování terapie. 

„S tímhle také něco uděláme....“ Podotkl Petr, když jsem se při výstupu z toho  hlubokého sklepení trochu zadýchala. Cítila jsem vděčnost rozlehlou jak polabská krajina a ráda spočinula v Petrově laskavém obětí. To jsou teda věci! UFFFF

Na to, že jsem ibalgin spolkla a Olfenem mazala naposled ráno je koleno celkem v pohodě. Vím o něm, ale bolí jen tak potichoučku. Libuju si a cestou domů vymýšlím, co narychlo udělám k večeři a co řeknu manželovi. Kde jsem byla. Jestli se to koleno fakt zlepší, tak mu to řeknu....ale musí být vidět reálné změny. Zatím jsem byla...nejspíš..... na nějakém kurzu či školení. 

JENŽE! Doma: „Nechceš uvařit čaj? A co kdybychom objednali k večeři picu?“ Teď bych potřebovala řádek šokovaných smajlíků! Pochopte prosím. S manželem jsme spolu 23 let. Mám ho pořád dost ráda, vážím si ho, ale tak nějak.....sex už není to, co býval (viz můj článek o menopauze) čaj mi uvaří asi tak asi 1x ročně, když mě skolí chřipka a vůbec je radši opečováván, nežli pečuje. Ovšem – když jsem  na dně, či zcela vyčerpaná, mění se rázem v rytíře a je navíc dokonalým zrcadlem mojí sebeúcty a sebehodnoty. To jsem se naučila pozorovat a považuji to za zábavné. Okamžitě si tedy uvědomuji, co se děje a je to pro mě důkaz toho, že jsem pro sebe dnes udělala fakt maximum. 

JENŽE! V noci, nebo spíš k ránu si uvědomuji další výraznou změnu. Jiřího otlapkávání mi není proti mysli! Žebyžeby? Moje libido trochu obživlo a zdvihlo hlavu. Jiří se divil jen chvilku. Zřejmě s obavou, abych si to zase hned nerozmyslela se chopil příležitosti a bylo to nové, bylo to jiné, bylo to udivující. 
Tím spíš, že sex brzy po ránu nikdy nebyl nic pro mě. Ani v dobách dávno minulých. 

Teď si nemohu odpustit marketingovou vsuvku. Aneb : jedna z básní, kterou najdete na mých wwstr.

SEX MI SEDNE HLAVNĚ VE DNE!

Ty chceš ráno, já chci večer
děd Vševěd by z toho sešel.
Jak vyřešit tu chtíče otázku?
Manželství visí na vlásku!

Za kuropění nic do mě není, před sedmou oči neotvírám...

To není nic proti tobě
když se v (pro mě) noční době
posouváš do mého spacího prostoru...
odkopnu tu potvoru!

Za kuropění....

Po hlavních zprávách 
prst na ústa dávám.
S pubertálními hochy za zády
vyber si z Kámasútry plejády!

Za kuropění...

Ještě nádobí a na zítřek svačinku
máte tu nejhodnější maminku!
Konečně skočíme do pruhovaných peřin.
Usínáš nejpozdej´do tří vteřin!

Za kuropění …

Jaké je resumé?
Řekni mi rozume!
Když se chceš milovat se svou ženou
musíš si vzít dovolenou!!!

Za kuropění nic do mě není, před sedmou oči neotvírám!

A pak jsme tančili v kuchyni! Další těžko uvěřitelná skutečnost. Když vím, že u sporáku strávím déle než deset minut, pouštím si  hudbu a u vaření tančím. Tedy – můžu si pustit hudbu, když Jiří není v dohledu. Když tam je, pustí si nahlas televizi a já mám s tančením utrum. Tentokrát přišel a pozooor! Přidal se!!! Tak jsme tam ve velké radosti, smíchu a objímání strávili snad čtvrthodinu.

Kolena mě sice bolí stále, ale Ibalgin už jsem nezobla. Bolest je asi tak na 50% . Kdyby ta terapie měla mít jen ty důsledky, které jsou zřejmé v našem vztahu, tak to zato stálo! Ač jsem  na terapii šla s koleny a Petr mi sahal právě jen na ně a pak ještě trochu na hlavu....největší efekt to mělo na můj partnerský vztah. Nechápu, ale je to tak a stále to trvá! Ještě vám musím popsat jednu scénu, která je jak z romantického filmu. Ev. scénáristům dovoluji se inspirovat.

Jedno krásné slunné odpoledne, kterých jsme si toto září užili požehnaně, jsem se cítila unavená. Vzala jsem tedy karimatku, deku a lehla jsem si na zahradu. Prociťuju spojení se zemí, nastavuji tvář slunci, které krásně hřeje, ale nepálí, poslouchám neuvěřitelný ryk všeho toho ptactva, co tu máme, vracím pusinku našemu velepsovi, který mě přišel oblíznout a lehl si vedle mě....To je krása, říkám si, tahle chvíle nemůže být lepší. A v tom vedle mě klečí Jiří s hrstí plnou posledních malin a jednu po druhé mi něžně vkládá mezi rty. Už brečíte? To nevymyslíš...to musí vymyslet život sám.

Teď už bych to mohla trochu zkrátit. S Petrem jsem si domluvila další terapii cca za měsíc. To je ode dneška za tři dny. Celý ten měsíc svého muže miluju nejvíc za posledních dvacet let. On se chová mile až zamilovaně a já si to neskutečně užívám. S koleny a celýma nohama vůbec se ovšem dějí zajímavé věci. Od Petra jsem odcházela s bolestí zmenšenou cca na 50%. Přesně po týdnu mě kolena přestala bolet zcela. Zato mě trochu začala bolet stehna, kyčle a bedra. Bolest – zvláště v noci putovala po celých nohou. Pomáhalo kartáčování a mazání zahřívací mastí. Přes den se bolest různě přelévala a měnila....vlastně mě celkem překvapovala. 

Pálení v patě. Bodání v nártu. Tlaky, trnutí, řezání... nic šíleného. Ale když chvíli sedím, rozpohybovávám se pak jak socha na velikonočním ostrově. K Petrovi jdu za tři dny a vlastně teprve dnes mám pocit, že nebolí skoro nic. Ale nohy jakoby pořád nejsou moje. Jsou z jiné hmoty než zbytek těla a těžko se s nimi domlouvám. 

Nevím vlastně co, ale celý měsíc se se mnou něco dělo. Nohy jsem cítila každý den jinak a sama sebe vlastně taky. Důležité je, že to jinak, znamená jinak, ale lépe! Celý měsíc mám víc energie, téměř euforickou náladu, spoustu nápadů, přicházejí nečekané objednávky....

Co vytváří tu skvělou, euforickou náladu? Na sítích je king každý, i já. To víme, že. Ale já si ani v realitě vůbec nestěžuju. Moje realita je myslím dost nadprůměrná. Ale stejně.....rekapituluji.

Zdraví – nadváha, artróza, křečové žíly, energie nic moc, cítím se těžká, nepohyblivá, obtížně zvládám všechny své plány a úkoly.

Partnerství – už to nějak doklepeme. Pomáháme si, respektujeme se, vycházíme si vstříct. Je nám spolu fain. Ale už to prostě nejiskří. Co by taky jiskřilo, když moje libido usnulo díky menopauze jak šípková Růženka. 

Práce – Konečně jsem svou seberealizaci dokopala kam jsem chtěla. Jenže právě :“dokopala!“ - Lehkosti v tom teda moc není. Lektorská práce s dětmi mě moc baví, ale vyčerpává a zakázek uměleckých či prodeje je pomálu....vlastně s hodně odřenýma ušima stačím poplatit odvody OSVČ.

A teď....vážně cítím, že po první terapii u Petra Czaderny, se to začíná vše hýbat a měnit. Nejvýrazněji a okamžitě tedy v partnerském vztahu. Kolena nebolí, energie dost přibylo, cítím se jako kdybych zhubla 10kg a zkrátka....stojaté vody se rozvířily. Vize, že se MOHU cítit lehce, tančím, maluju, miluju  a peníze  přicházejí jaksi beze 
snahy...k tomu všemu skvělý sex...to je prostě ráj. Život v lásce. Žádné smíření, spočinutí, klid, vyrovnanost.....VÁŠEŇ!!!!! To chci! To jsem já! Žena vášnivá! A věk je možná fakt jen číslo! Co když to není jen sen, vážení? Tak trochu to čuchám, jak pes hárající fenu ve vedlejší vesnici . Euforické....

Dočetli jste aspoň sem, nebo už Petra gůglujete?

Tak ještě počkat! Stop! Terapie u Petra totiž obsahuje dvě téměř pro každého nepříjemné, nepřijatelné ba nepřípustné věci. Bolest a nahotu. 
????????????????????????????????????????????????????????????????????????????

Petr chce pomoci co nejvíce lidem, proto si nestanovuje pevnou odměnu za svou práci. Chce být dostupný. Zároveň  se ale nechce zdržovat s lidmi, kteří jsou příliš ukotveni v systému. Nechce nikoho k ničemu přemlouvat, nechce se obhajovat....vysvětluje vše ve svých besedách na YB a když chceš – přijď. Když se ti to nelíbí, řeš své problémy po svém.  Pracuje s jedinci, kteří se vzdali pozice oběti a vědí, že kvalitu svého prožívání zde na zemi mohou ovlivnit jen oni sami. A že to lze. 

Jsme duchovní bytosti s dlouhou řadou zkušeností a životů a traumat za sebou. Neléčená traumata se projeví po určité době ve fyzickém těle. Aby nastala změna, člověk se přez fyzickou bolest musí s traumatem spojit a přijetím, odpuštěním a propuštěním ho z těla uvolnit. 

Petr intuitivně v problémových zónách vyhledává místa, na které tlačí a vy cítíte bolest fakt velkou, až na hranici snesitelnosti. „To nebolí tlak mého prstu, to bolí tvé trauma, tvůj odpor, strach, nenávist. Křič, ječ, nadávej! Dělej cokoli, co ti pomůže bolest uvolnit.“ 

Tohle jsem si prostě dopředu představit neuměla. A ječela jsem do ochraptění. Velmi mě překvapilo, že když vím proč, dokážu tuto bolest snést, přijmout a pustit. A když Petr přestal, cítila jsem vděčnost! Ano, vděčnost. Tělo nejspíš vědělo, že odešlo něco, co tam nepatřilo, co způsobovalo problém. Při bolesti se mi občas zjevovaly v mysli příšerné scenérie spojené s naprostou bezmocí, odebíráním či zabíjením dětí a tak. Ale byly to jen takové záblesky. Nic konkrétního. Velké emoce  vzteku, zoufalství a ponížení. Můžu křičet! Všechno to vykřičím!!! Nic víc stejně dělat nemohu....

Petr poznal, kdy mám dost, kdy potřebuji obejmout, uchlácholit, odpočinout si.....a pak znovu. A znovu. A znovu. Ne, pít ani jíst fakt nepotřebujete. Vlastně si zpětně uvědomuji, že jsem se za celý den nešla ani vyčůrat. A po první dávce bolesti je vám nahota úplně u pr.......úplně jedno. 

A proč tam ta nahota vlastně je? No, myslím, že to má něco společného s naprostou pravdivostí a otevřeností a důvěrou.Teď mě napadá, že posun ve vztahu, ve vnímání tělesnosti, to, že moje libido se zase vzbudilo....může souviset s touto nahotou. S tím, že jsem své tělo naprosto pravdivě, bez zábran a otevřeně odevzdala jiné lidské bytosti. Se sexem to nemělo společného nic. Ale se sexualitou? 

Nakonec....zeptejte se Petra sami. Dokázali byste to? 
Hele – s traumaty se pracuje různě. Já jsem velmi tělesný člověk. Nic moc intelektuálního, ani duchovního. Pro mě je prostě toto ta správná cesta. Ale vím, že není jeden recept pro všechny. Hlavní poselství tohoto článku má být spíš to, že si ty své světy opravdu tvoříme sami. A „Kdo chce kam, pomozme mu tam!“ - To říkala už moje babička. 

                           S láskou, milující a milovaná Ivana

p.s. Včera jsem byla u Petra znovu a znovu to bylo velmi, VELMI překvapující. Integruji. A slibuji, že se po nějakém čase s tímto tématem zase ozvu...abych vám o tom ráji, kde budu,  něco povyprávěla.  Nebo alespoň o té vůni hárající feny!!!