Proč mě (nikdo) nemá rád?

 Rozděl se, půjč mu to, měj ohledy, nebuď egoista! To slyšíme odmalička. Jenže. Každý jsme jedinečná bytost, sama sobě svým vesmírem, pro druhého stěží pochopitelným.  To, co nedáme sami sobě, nikde nenajdeme ani nedostaneme. Sami sobě musíme být tím nejdůležitějším a nejmilovanějším člověkem. Když to tak je, máme k rozdávání lásky celé nekonečno.

 Holka moje milá! Asi bych s tebou raději měla mluvit osobně. Ale možná bych skákala z jednoho na druhé a nakonec bych se v tom mohla zamotat. Psaný projev musí mít hlavu a patu. Pokusím se být stručná.

    Dnes, ve svých 50+ letech vím, že život tě chce naučit několika základním věcem. Jednou z nich je sebeúcta a sebeláska. Hlavně to druhé zní možná trochu blbě, ale člověk a žena zvlášť ráda staví kdekoho před sebe. A ještě je na to pyšná! Dítě, partner, rodič, učitel či vůdce… Život bych za něj dala! Ano. Mám osobní zkušenost. Taky jsem tak milovala. Naštěstí brzy.  Nebylo mi ani dvacet. A 10let mi trvalo, než jsem se dostala na samé dno své trpělivosti, své lásky, své energie. Měla jsem ji tehdy dost a dost. Zachraň se, máš přece děti! Zavelel jednoho dne hlas v mé hlavě a já věděla, že když ho neposlechnu, skončím v blázinci. 10let ponižování, nesplněných slibů, odsuzování a kritiky. Co já si všechno nechala líbit! Z dnešního pohledu nepředstavitelné. A ještě jsem si myslela, jak jsem úžasná a silná, že to snáším. Blbá jsem byla!!!

    Ne, on nebyl zloduch, on byl můj anděl, jen o tom dodnes sám neví. Ano, řešila jsem i po rozvodu další životní lekce. Ale ta o sebeúctě je myslím tou nejzákladnější. A tu jsem zvládla. Každopádně mé další vztahy už jsou téměř procházka růžovou zahradou.

    No jo, říkáš si. Ale jak to, že mé manželství bylo (alespoň prvních 10,20,30let) téměř idylické? Proč se to všechno pak zhroutilo? No – možná jsi ve 20ti měla vztah sama k sobě nevědomě celkem v pořádku. Jenže to je to slovo. Nevědomě. Pak jsi léta řešila jiné problémy a sama sebe nejspíš strkala do pozadí. Na každém vztahu se musí pracovat. A na tom sama k sobě obzvlášť. Nejspíš pak začali přicházet poslíčci. Svět a hlavně manžel ti svým zrcadlem napovídali, že něco není v pořádku. Jenže – to jsou přece běžné nepříjemnosti. Manželovo nepochopení a lhostejnost. Nevšímavost. V práci tě neocení. Podraz od kolegyně. Občas něco ztratíš či zapomeneš. …

    A najednou se objeví ON. Anděl padouch. Padouch anděl? Probudí v nás všechny ty pocity, na které už jsme skoro zapomněly. A je to taková krása, že boříme a rozvracíme vše, co nás drží, brzdí a svazuje. Ach, jak jsme odvážné!!! Jenže. Pořád si neuvědomujeme, že to, co mu pokládáme k nohám, je v první řadě naše! A než si to uvědomíme a začneme se k sobě chovat s úctou a láskou, padouch (anděl) nám to dá pěkně sežrat.

    Co teď? Manžel se po prvotním šoku vzpamatoval a zařídil po svém. Návrat možný není. Zbytek rodiny se dívá skrz prsty, dospělé děti mají svých starostí dost a kamarádkám jsem ještě před půl rokem líčila, jak jsem omládla s úžasným novým vztahem. Padouch  už svou lásku a energii dává jiným, ale využívá vše, co jsem mu kdy nabídla. Vysává tě a zneužívá? Samozřejmě! Je totiž tvým andělem, který tě nutí, ať si konečně uvědomíš svou cenu!!!

    Určitě miluješ své děti. Dosaď jedno z nich na své místo. Představ si, že se musíš dívat a nemůžeš zasáhnout. Jak to, že si to nechá líbit? Hrozně moc mu chceš nějak pomoci. Ale ty můžeš!!!

    Seber sílu k rozhodnutí a zásadnímu rozhovoru. Klidně si to zkus nanečisto (vím, o čem mluvím). Jakmile to uděláš, ohromně se ti uleví. Objeví se síla a energie, která ti pomůže necouvnout. On to vycítí a přijme. Možná i s úlevou. Jeho mise anděla padoucha  zde končí. To si přece nezasloužím – není věta pro slabochy. Je to volání tvého pravého já, které ví, jak je krásné, jedinečné a obdivuhodné.

    Holka – jsou věci, které zkrátka musíš udělat sama. Nikdo ti nepomůže. A když ano, objeví se brzy jiný padouch anděl, protože lekci je nutno zopakovat. Jak si vybavuji své známé a kamarádky, každá tuhle lekci absolvovala. Dříve, či později. Později už bohužel není tolik sil. Ale zvládneš to. Neboj se.

    Ještě bych chtěla napsat něco o tom, proč je dobré, pro osobní růst, partnera mít. Je totiž naším nejvěrnějším zrcadlem. A když si při každém neporozumění  uvědomíme, co mi to zrcadlo říká…..ale o tom až příště.

                                                S láskou a podporou -  ivka.